THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
BURNT BY THE SUN - kapela, která pomáhala vybetonovat základy metalcoru před více jak deseti lety, nám konečně přijela ukázat, co se vlastně pod touto nálepkou ukrývá. Výsledek této prezentace opravdu nemá nic společného se současným chápáním tohoto žánrového označení, které v mnoha kruzích způsobilo přesunutí slova „metalcore“ do hudebních vulgarismů, kterými se častují německé spolky typu CALIBAN. BURNT BY THE SUN - to je tvrdý metalový základ, hardcorová intenzita a energie, brutalita, spousta kovové krve v žilách. BURNT BY THE SUN jsou zhoubným maligním melanonem na současné vypulírované a decentně opatkové tváři žánru. BURNT BY THE SUN je stará poctivá esence, která se nebojí koketovat se špinavým grindem. Tedy nic pro současné přísně vystylované metalcore kids.
Výtečným tahem tohoto večera bylo i to, že byl zasazen do kultovního prostoru, který nedávno oslavil čtyřicáté výročí undergroundového života. Z první hrající kapely, kterými jsou NULLUS SUM z Uherskobrodska, jsem sice neslyšel vše, ale z toho vzorku, který dolehl k mým uším, jsem si odnášel velmi pozitivní pocity. Ba co více, po dlouhé době mě překvapila domácí kapela, která opravdu stojí za povšimnutí. Nádherný, řezavý, ale přesto hladký zvuk kytary, celkem dynamická pódiovka, časté změny motivů, které však drží formu i myšlenku. Škoda snad jen, že rytmika jako celek není nápaditější a výraznější.
Američané nastupují záhy a překonávají mé nároky. Velmi intenzivní smršť, která drtí sluchovody, naprosto vynikající přibíjející rytmika a žádné hysterické pózy na pódiu. Tady se na to nehraje. Ba naopak. Šedovousý taťka Ted Patterson celou dobu při hraní spokojeně žvýká žvýkačku a trochu to působí, jakoby místo drcení šesti basových strun právě blafoval při pokeru. Nic to neubírá z mé jistoty, že právě tak je to správně. Někomu zkrátka stačí se postavit, hrábnout do strun a - je to tam. John Adubato naopak zaujímal po téměř celou dobu koncertu oldschoolovou polohu startujícího běžce, kytara mu sem tam křísla o podlahu a nad jeho hlavou pevně úřadoval Aaron Wolff z THE END, který na turné nahradil zakládajícího člena Mika Olendera.
Na konci setu jsem musel kapitulovat. BURNT BY THE SUN svým civilním setem zadupali veškeré současné newschool breakdownisty do země. Jejich intenzivní a bohužel i poněkud krátký set dokázal, že základy metalcoru jsou pevnou a poctivou prací, která není laciným módním závanem. Bohužel na návštěvnosti se skutečnost, že toto komando z New Jersey nepatří do nejnovější řady deathcorových rychlokvašek odrazila také. Jsem však přesvědčen, že více jak šedesátka posluchačů odcházela ze Strahovského kopce spokojena.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.